Navrhovatelem napadená ustanovení (§ 100 odst. 1 ve slovech „nebo kontrolního hlášení“, § 101c až § 101i) upravují institut kontrolního hlášení, zavedený zákonem č. 360/2014 Sb. s účinností od 1. ledna 2016, kterým byl novelizován zákon o dani z přidané hodnoty. Navrhovatelé v napadených zákonných ustanoveních spatřují rozpor s čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 1, 2 a čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 10. odst. 3, čl. 11 a hlavou pátou Listiny základních práv a svobod. Převážná část argumentace navrhovatelů se soustřeďuje na jimi tvrzený zásah napadené úpravy do základního práva na ochranu soukromí, dle kterého má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Text návrhu je dostupný PDF zde (1008 KB, PDF).
Ústavní soud nejprve provedl test proporcionality institutu kontrolního hlášení jako takového a dospěl k závěru, že tento institut obstojí ve všech třech krocích. Kontrolní hlášení je schopno dosáhnout zamýšleného cíle, kterým je ochrana veřejného zájmu na řádném výběru daní. V daňové oblasti je těžké posoudit, zda byl při výběru prostředků, jak tohoto cíle dosáhnout, zvolen nejšetrnější způsob provedení. Nicméně lze konstatovat, že v době, kdy řada obchodů i převodů peněz probíhá skutečně on-line, tedy časově v řádu vteřin, lze stěží trvat na tom, že stát nemá právo tento trend následovat, ale má zůstat jen u namátkově prováděných kontrol. Co se týče namítaného zásahu do práva na ochranu soukromí, nelze jej v současné podobě považovat za nepřiměřený ve vztahu k veřejnému zájmu na zamezení či minimalizaci daňových podvodů. To, že kontrolní hlášení jako celek prošlo testem proporcionality, však neznamená, že by všechna ustanovení shledal Ústavní soud za souladná s ústavním pořádkem.
Ustanovení § 101d odst. 1 ukládá plátci povinnost uvést v kontrolním hlášení „předepsané údaje potřebné pro správu daně“. Zákon předepsané údaje nijak blíže nespecifikuje a ponechává na Ministerstvu financí, aby tyto údaje konkretizovalo v elektronickém formuláři kontrolního hlášení. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že zákon musí blíže vymezit alespoň okruh údajů, které musí plátce sdělovat – tato potřeba je o to naléhavější, že plátci musí poskytovat údaje pravidelně a v elektronické podobě. Na jednom místě a prakticky v jednom okamžiku tak stát shromažďuje ohromné množství informací a tato skutečnost činí všechny informace daleko citlivějšími a cennějšími. Není vyloučeno případné zákonné zmocnění ke stanovení konkrétních požadovaných údajů Ministerstvem financí, ale muselo by se tak stát formou právního předpisu. Jen tak je možno zajistit pro plátce předvídatelnost údajů, které po nich bude stát požadovat. Účinky zrušení daného ustanovení byly stanoveny až na 31. 12. 2017, neboť okamžitým zrušením by ztratila smysl celá právní úprava kontrolního hlášení. Důvodem pro zrušení je přitom spíše obava z jeho možného budoucího zneužití.
Ustanovení § 101g odst. 5 stanoví, že „výzva, která se doručuje prostřednictvím veřejné datové sítě na elektronickou adresu, se považuje za doručenou okamžikem odeslání správcem daně“. Je připuštěno i doručování do datové schránky. Pro vznik fikce doručení tak postačí již samotné odeslání výzvy. Veřejnou datovou síť však nelze považovat za zcela spolehlivou a výzva se nemusí do dispozice plátce vůbec dostat. Plátce se tak může dostat do situace, kdy je mu ukládána povinnost, o které se bez vlastní viny ani nedozví. Ústavní soud proto ustanovení zrušil pro rozpor s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod.
